Do Mexika se vracím po 15ti letech. Naposledy byla má návštěva čistě plážového typu. Už tenkrát jsem se snažila unikat davům turistů, a proto jsem měla namířeno do Tulumu. Malého městečka zhruba hodinu a půl od mezinárodního letiště v Cancunu. Bylo zde jen pár rustikálních hotelů na pláži a hlavní vesnice vzdálená pár kilometrů ve vnitrozemí v džungli.
Nyní mám vyhlídnuté oblasti ve státě Oaxaca, který se vyjímá vedle dalších mexických států, stále velmi silnou tradicí hispánské kultury. Tradiční umění a řemesla jsou tu hojně praktikována a podporována. Vydáváme se s naším průvodcem Ricardem za město Oaxaca de Juaréz, abychom navštívili rodinnou palírnu mezcalu, podívali se na výrobu vlněných koberců a barvení vlny přírodními barvami a navštívili dílnu na výrobu tradiční černé keramiky, kterou jsme potkávali na naší mexické cestě téměř všude i v nádherných minimalistických interiérech butikových hotelů.
Ráz venkova a městeček, které projíždíme, nabírá úplně jiný charakter. Žádné velké obchodní domy, žádné nadnárodní stravovací řetězce, které lemují hlavní město tohoto státu. Míjíme pouze pár tradičních udíren kuřat podél hlavní silnice. Zde také díky období, kdy jsme tu, svátku mrtvých, zastavujeme na květinových polích. Procházíme se mezi sytě oranžovými Afrikány a rudě červenými Nesdalci, které připomínají rudé kohoutí hřebínky. Obě tyto květiny se pěstují a prodávají ve velkém pouze pro tento svátek. Po zbytek roku jsou políčka prázdná nebo je místní využívají na jiné plodiny. Je to nádherná podívána a barvami oči přechází. Tu a tam zahlédneme už i políčko agáve.
Přijíždíme do malého městečka pod horami, zhruba hodinu od hlavního města. Z asfaltové silnice se stanou pouze hliněné cesty. Zastavujeme u protijedoucího auta, a i když moje španělština není zdaleka pokročilá, rozumím, že Ricardo říká řidiči, že jedeme k němu domu a on za námi hned přijde. Jedeme pár bloků až na kraj města. Průvodci jsem před naším příjezdem kladla na srdce, že chceme vidět opravdu pouze autentická místa. Vypadá to, že mě pochopil. Zastavujeme u posledního domku pod kopcem, všude okolo už jen osli a agáve. Ručně stlučená a namalovaná cedule „Mezcal“ jasně říká, že jsem na místě. Ricardo nám vypráví, že tohle místo našel on sám, když tu párkrát projížděl s rodinou na výlet. Zastavil se tu a zjistil, že Luis tu vyrábí mezcal stále ručně. Někde používají stroje, někde osli a koně na rozmělnění agáve, ale tady je vše vyráběno tím původním způsobem. Luis zdědil palírnu po dědečkovi a tradici se rozhodl v rodině zachovat. Nyní vyrábí až 9 druhů. 6 z různých druhů agáve (nejznámější je Espadil) a 3 s různými příchutěmi. Po malé ukázce výroby pálenky bychom měli mezcal ochutnat. Na stole je vyskládaných všech 9 lahví a nám dochází, že budeme ochutnávat pravděpodobně všechny. Co se dá dělat, nemůžeme urazit. A také jsme zvědaví, jaký je mezi nimi rozdíl. Mezcal nám moc chutná a zdatně se probíráme k posledním lahvím. Během ochutnávky pobíhají Luisovi děti na dvorku a občas se u nás zastaví. Za ta léta se Ricardo s Louisem skamarádili a probírají tak, jak se mají jejich rodiny a co sousedé a jaké jsou novinky ve městě.
Mezcal nás mírně rozjařil, a tak odjíždíme s veselou náladou dál. Také nám za dopoledne vyhládlo a potřebujeme zaplnit žaludky. „Ricardo“, oslovím našeho řidiče, „slyšeli jsme, že tu jsou také vyhlášená kuřata, můžeme na ně někam zajít?“ Myslíte ta grilovaná u silnice? Samozřejmě! Okamžitě ví, kam nás zaveze a zanedlouho jsme u stánku u cesty, kde jsou na grilu kuřátka pěkně do zlatova grilovaná. Objednáváme 4 porce i pro Ricarda, sedneme si k plastovému stolu vedle jiné mexické rodiny, která si vyrazila na nedělní oběd a pochutnáváme si na místní delikatese. Podávají ji s rýží, objednáváme i placky a zeleninu. Chilli omáčky nesmí chybět, dodávají jídlům specifickou a pálivou chuť a nesmí chybět u žádného jídla.
Po obědě nás čeká návštěva výrobny vlněných koberců barvených přírodními barvami. Jedeme do vesničky, která se tímto řemeslem vyznačuje, ovšem přejíždíme všechny obchody a cedule lákající k návštěvě a nákupu místních skvostů. Po chvilce dorazíme do malé uličky na kraji města, kde nás hned vítají 2 místní a vedou nás do domu s prostorným čtvercovým nádvořím. Tak se prý vyznačují místní domy původních obyvatel, Zapotéků. Bydlí zde až 3 generace rodin pohromadě, které společně i pracují. Ujímá se nás sympatický člen rodiny a zapáleně nám vypráví o rodinné tradici a tkalcovství a vesměs o jejich živobytí. Nevěříme, čím vším se dá přírodně barvit vlna, i jak dlouho výroba takového koberce trvá. V rohu míjíme 2 ženy, které se ujímají vaření večeře pro celou rodinu. Mladší loupe avokáda a připravuje mixér na výrobu guacamole, avokádové omáčky, která na mexickém stole nesmí chybět. Ta starší, s dlouhým copem po zadek, hlídá obrovský hrnec umístěný na otevřeném ohni a míchá velké množství cibule. Základ všech mexických omáček. Zvou nás, ať se připojíme a pomůžeme jim, ale my už musíme pokračovat.
Z ovoněné kuchyně až na nádvoří se tak už těšíme na naši další zastávku – večeři přesouváme do restaurace Alfonsina na kraji města Oaxaca. Tato restaurace patří k těm, které si zakládají na typických jídlech regionu, ale v moderním pojetí. Chutě jsou tedy hodně autentické a podobné těm, které jsme na cestách již ochutnali. Každé sousto nás přinutí se zamyslet nad tím, s jakými dalšími ingrediencemi i kořením si zde místní kuchař s jeho babičkou, kteří restauraci vlastní, pohráli. Jednoduché, ale přitom rafinované pokrmy jim přinesly i ocenění v kategorii „Discovery“ organizace The World's 50 Best Restaurants.
Náš bohatý den se chýlí ke konci a my jsme spokojeni, že jak po kulturní, tak i gastronomické stránce vyšel na jedničku s hvězdičkou.
A Tulum? Tam jsem se vrátila jen na den a tehdejší klidná atmosféra se proměnila v hlučné středisko s mnoha novými hotely a residencemi jak přímo na pláži, tak i směrem do vnitrozemí. Vládne tu hippie a boho styl a jógové retreaty se tu nabízí skoro na každém rohu. Na Yucatánu už člověk musí zase o kus dál, aby našel klid a autentičnost.
