Amazonie v oblasti řek Rio de Madre a Tambopata v jižním Peru je méně navštěvovaná než ta v severní části země. Je přitom stejně okouzlující a je blíž horám a Cuzcu, odkud se všichni cestovatelé vydávají na Machu Picchu přes Posvátné údolí Inků. Mým cílem je zde úplně poslední lodge na této řece, vzdálená ještě 4 hodiny cesty autem a lodí od letiště.
Hluboko v pralese, daleko od civilizace, se nachází výzkumné středisko papoušků Ara. V loďce jedeme jen dva hosté, náš průvodce Juan Carlos, pár členů personálu a několik vědců. Výzkumná stanice zde vznikla před více než 20 lety zejména pro pozorování a studium života papoušků Ara, kterým jsou amazonské stromy domovem. Místní jílovité břehy bohaté na sodík jim poskytují důležité minerály a vitamíny. To je hlavní důvod, proč se sem cestovatelé z celého světa sjíždějí. I já. Shlédnout tu podívanou, kdy se hejna papoušků slétnou na místní břehy najednou a okusují zeminu.
Lodge, která je součástí této výzkumné stanice, je velmi komfortní. A jak jsem zvyklá z ubytování na safari, mám v pokoji k dispozici i repelent, dalekohled a noční baterku - nepostradatelné vybavení do divočiny. Gumáky prý dostaneme ráno. Jsem nedočkavá a zvědavá, co přinese zítřejší den. Pokouším se usnout za nepoznaných zvuků džungle. Spím vlastně venku, protože pokoj má jen tři stěny, čtvrtá je plně otevřená a přechází v terasu.
Ráno je ticho a tma. 4:30h. Příroda ještě spí. Jen my, kteří jsme přijeli za zážitky s papoušky a naši průvodci, vstáváme před rozbřeskem. Musíme se stihnout dopravit na místo, odkud budeme papoušky pozorovat, ještě před svítáním.
Jsem pohodlně usazena v kempovací židličce, ověšená fotoaparátem a dalekohledem, telefon mám při ruce. Juan Carlos nám vypráví, jak je každé ráno úplně jiné. „Někdy přiletí a je jich tu spoustu, někdy jich je málo a někdy nepřiletí vůbec. Vědci tvrdí, že jim stačí jílovitá krmě jednou za 3 dny.“ Mezitím svůj pohled Juan Carlos upře na zem před námi. „Kajman!“ Mládě nehnutě leží na bahnitém břehu 5 metrů před námi. „A tamhle je ještě jeden!“ ukazuje vedle. Před námi jsou dva malí kajmani. Prý se nemusíme bát, že by byl někde v blízkosti i dospělý jedinec. Ti se o své potomky po narození nestarají. Pak Juan Carlos zaostří svůj zrak na jílovitý břeh, od kterého se nacházíme zhruba 100 m, abychom přírodu nerušili. Rychle sahá po dalekohledu a upozorňuje nás na dvě tmavé koule. Střídám ho u dalekohledu a v objektivu spatřím dva dikobrazy. „Máme velké štěstí, jsou to noční tvorové, touhle dobou jsou již většinou schovaní.“ Jde o jihoamerický druh kuandu, který je podobný dikobrazům. Dikobrazy jsem si přála vidět již v Africe, takže tohle je úlovek do sbírky nad mé očekávání. Na chvíli jsem na papoušky zapomněla. Ještě nás Juan Carlos stihne upozornit na pár vzácných ptáků hoacinů chocholatých, ale to už najednou paprsky slunce osvítí jílovité břehy a zelené stromy okolního pralesa. Jako mávnutím proutku se nebe zaplní ptactvem. Menší papoušci, a hlavně amazonci modrohlaví a amazoňané žlutohlaví létali v hejnech, a ti velcí arové vždy v párech.
S hlasitým křikem, které zaplnilo prostor okolo nás, poletovali nad našimi hlavami sem a tam. Jako bychom pozorovali tenisové utkání, naše hlavy se otáčely ze strany na stranu. Najednou nás Juan Carlos zavolal a mával, ať jdeme za ním. Došli jsme na okraj poloostrova, odkud jsme pozorovali tu část jílovitého břehu, který si papoušci pro jejich dnešní svačinu vybrali. Papoušky a nás dělilo rameno řeky Tambopata, ale výhled jsme měli dobrý.
Profesionální dalekohled Juan Carlose nám ovšem poskytl ještě mnohem větší zážitek. Skrz optiku jsme mohli pozorovat detailní opeření a pestré barvy celého těla při jejich odpočinku i během letu. Několikrát papoušky vyrušil křik opic. Hejno se zvedlo, zakroužilo vysoko nad našimi hlavami a zase se vrátilo zpět na svá místa. Měli jsme štěstí, viděli jsme papoušků požehnaně. Ti červení arové se většinou schovávali v korunách stromů a přelétali ze stromu na strom. Jeden pár modro-žlutých arů před námi létal z jedné strany údolí na druhou, jako by nám dělal přehlídku. Tak, jak se rychle papoušci objevili, tak rychle zase zmizeli.
Podívaná dnešního dne byla u konce. Plni dojmů ze setkání se vracíme zpět do lodge a po cestě již dokážeme rozeznat jejich typický křik. Víme, že jsou vlastně celou dobu okolo nás, schovaní v bezpečí vysoko v korunách stromů.
Text a foto: ©Klara Valentova 2020
