Když jsem se měla rozhodnout na úplně poslední chvíli, zda mám sama odletět do Tanzanie na safari se slavným průvodcem Peterem Allisonem, hodně jsem váhala. Byl to především strach z pandemie, ale také moje vnitřní obavy, že opustím rodinu, bez které jsem necestovala rovných 16 let. První týden v lednu jsem si nechala vyšetřit protilátky na covid a tajně doufala, že nebudu mít žádné – dost pádný důvod se nevypravit. Ve středu jsem měla výsledek, ve čtvrtek koupené letenky a v neděli mi mávali na letišti moje tři děti a manžel. Ještě na palubě letadla jsem nevěřila, že opravdu letím do Tanzanie.
První dva dny v Arushe jsem byla sama a čekala na ostatní členy naší výpravy. Kromě Kláry – majitelky cestovní kanceláře – jsem nikoho neznala a o Peterovi jsem pouze četla nebo slyšela. Po návštěvě kávové plantáže a podrobném výkladu, proč se v Tanzanii pěstuje káva z Etiopie a ne z Brazílie jsem navštívila s průvodcem Národní park Arusha. Mé pocity byly smíšené, protože představy o Tanzanii jsem měla trochu jiné. Nebo možná jsem žádné neměla, protože jsem si myslela, že do Afriky na safari už znovu nepojedu. Už jsem totiž jednou na safari byla a to před dvěma roky v Botswaně.
Večer po návratu z výletu na mě na recepci už čekala Klára a několik mužů – účastníků „zájezdu“. Mezi nimi byl i Peter. Velmi sympatický, nijak výstřední, zapadající do skupiny, prostě fajn chlap na první pohled. Nebylo nás hodně – celkem s Klárou a Peterem devět, ale převažující pánská část měla velmi podobná jména. Zapamatovat si je a určit správně - kdo je kdo – byl oříšek i pro mě natož pak pro cizince. Peter s přehledem a bez jediného zaváhání si je všechny zapamatoval a jména správně používal. Připadalo mi to neuvěřitelné a velmi profesionální. Časem jsem zjistila, že se na nás pečlivě připravoval.
Z Arushy jsme se dvěma auty přesunuli k jezeru Manyara, které bohužel bylo rozvodněno a díky tomu jsme se nedostali na místa s větším výskytem zvířat. Ale to vůbec nevadilo. Peter pravidelně přesedal z auta do auta, aby se nám všem mohl věnovat a podělit se s námi o zážitky a znalosti z jeho třicetileté kariéry na safari. Narodil se v Austrálii, v šestnácti letech odletěl do Japonska studovat a procestoval celý svět. Jeho kariéra průvodce na safari začala v jihoafrickém kempu, kde pracoval jako barman. Když v kempu onemocněl průvodce, dostal auto a zbraň a musel na safari s klienty. Jediný problém byl v tom, že v životě v ruce nedržel zbraň a neuměl řídit auto :).
Při ranní lovecké výpravě se členy kmene Hadza byl Peter neustále ve střehu. Dával na nás všechny pozor, aby se nic nestalo. Ukazoval nám různé druhy ptáků, brouků i rostlin. Vysvětloval a odpovídal na naše dotazy. A ocenil, když jsme viděli nebo našli nějaké zvíře nebo rostlinu jako první.
Delší přejezdové cesty jsme strávili různými diskusemi třeba právě o rozpínajícím se turismu a jeho vlivu na původní kmeny. Jak přiblížit život původního obyvatelstva a nezasahovat do jeho soukromí? Jak uchovat tradice, jazyk a kulturu? Nařizovat jejich dětem chodit do školy, což v mnoha případech znamená, že vzdělané děti se již do kmene nevrátí a tím kmen vymře?
Při příjezdu do oblasti Ndutu těsně sousedícím s národním parkem Serengeti jsme se najednou ocitli ve filmu z Disneyho produkce Lví král. Neuvěřitelné, jenom chyběla podkreslující romantická hudba. V pozadí migrující stáda zeber a pakoňů, uprostřed dvě bojující žirafy a vepředu dva plameňáci. Všichni jsme fotili jak o život. I Peter. A jeho fotky jsou opravdu úžasné. Často věnuje své fotografie do různých charitativních akcí. Nedivím se. Kdybych byla na jeho místě vydala bych celou knihu fotografií. V kempu jsme museli být do 18.00 hodin. Na rozdíl od Botswany se ve velké části Tanzanie nesmí jezdit po setmění. Měli jsem ještě chvilku čas, tak jsme sjeli z cesty k vyschlému jezeru a tam nás přivítaliy tři lvice s mláďaty…do kempu jsme přijeli těsně před setměním.
Kráter Ngorongoro je něco nepopsatelného. Opravdový osmý Div světa. Na mém listu jsem si mohla si mohla zaškrtnout nosorožce, protože toho jsem v Botswaně neviděla. A také servala, krásně vybarvenou větší kočku. A také čerstvě narozené mládě pakoně. Nevěděla jsem, že pakoně rodí ve stejnou dobu v pravé poledne, aby svá mláďata ochránili od predátorů. Nevěděla jsem, že samice hyeny má podobné pohlavní orgány jako samec, že mají problémy s porodem prvního mláděte. Nevěděla jsem spoustu věcí a stále nevím. Peter nás pokaždé něčím překvapil a zaujal. Dokázal vystihnout správný moment, kdy a co říct. Často mi bylo líto, že se mnou nejsou děti, protože Peter je vynikající vypravěč a dozvěděly by se mnoho nového. Jsem si stoprocentně jistá, že by je zaujal. Když ne informacemi o zvířatech, tak vtipnými historkami o klientech, které provázel na safari. Škoda, že jsme se nikdy nedozvěděli a nedozvíme jejich jména.
Naše cesta končila na ostrově Mafia, kde jsme bydleli v otevřených domcích na stromech. Zážitek. Měla jsem ukrutnou hrůzu, že najdu v posteli hada, pod postelí varana, v botě pavouka, v tašce myš a na stropě netopýra. Byla jsem uklidněna, že se nic takového nestane. Vše mi bylo logicky vysvětleno a já spala klidně a tvrdě celou noc…
Nakonec jsem ráda, že jsem našla odvahu a na cestu se vydala. Děkuji Kláře za perfektní organizaci, děkuji Peterovi za to, že s námi jel. Za jeho humor, lidskost a profesionalitu. Už se těším na Namibii.
Text: Z. Janečková, Foto: ©Klara Valentova 2021
