Na palubě Inca Rail

Na palubě Inca Rail

Na palubě Inca Rail 6.11.2019

Po všech náročných přesunech, mrazivých nocích a našlapaných kilometrech se na 4 hodinovou jízdu do městečka Aguas Calientes, které leží přímo na úpatí Machu Picchu, v přepychovém vagonu vskutku těším. Neměla jsem čas zkoumat program, služby a celkový průběh cesty, a tak to pro mě bude jízda plná překvapení.

Vše začíná již na vlakovém nádraží, kde slyším vykřikovat mé a kamarádky jméno – začíná přednostní boarding. Usměvavá stevardka nás usazuje na naše měkká sedadla a ihned se ptá, která z nás je Bara. Kamarádka se nesměle přihlásí a já si vzpomínám, že jsem pro ni nahlašovala potravinovou alergii na mléko.

Zdá se, že všichni cestující jsou na svých místech, nic nám tedy nebrání vyrazit za dobrodružstvím. Následuje mírné kodrcání vlaku a konečně vyjíždíme z vlakové stanice. Výjezd z města po železnici však není jednoduchou záležitostí, jak se může zdát. Vlak musí doslova vystoupat nad město (Cusco leží v 3 500 m n.m.) a až poté pokračovat plynule v cestě. První půl hodina jízdy tedy probíhá formou střídání couvání a cesty vpřed, řekněme, že bych tu nechtěla být strojvedoucí. Z okýnek máváme pobíhajícím dětem, jimž železnice vede těsně vedle domu, a přikusujeme lahodnou snídani. Křupavý croissant s jahodovým džemem, čerstvý ovocný salát s bílým jogurtem a šálek dobré černé kávy – ráno dle mého gusta. Mimo kávy je v nabídce samozřejmě tradiční čaj z lístků koky či muňi, výborných bylin, které zmírňují projevy výškové nemoci a dodávají energii.

Po snídani zvažuji spánek, ostatně jsme už nachodily úctyhodných pár kilometrů a energii je třeba doplnit. V tom však přichází stevardka a zve nás do navazujícího vagonu, kde brzy začne živé hudební vystoupení. Vcházíme do druhého vagonu a zabíráme si sedačky otočné o 360 stupňů. Postupně se seznamujeme s dalšími cestujícími. Na palubě nás je pouhých 7 včetně nás dvou. Jsme jediné, kdo nehovoří španělsky, pokud nepočítáme mou skromnou slovní zásobu a pár základních frází, které nám však leckdy pomohly ze svízelných situací. Cestuje s námi starší španělský pár, jedna osamělá Mexičanka a syn se svou matkou z Bolívie. Všichni jsou samozřejmě nadšení, že jsme až z České republiky a přijely jsme navštívit tak vzdálenou zemi jako je Peru. Pro našeho španělsky mluvícího hostitele, který nás srdečně přivítal a představil nám kapelu, bylo zjištění, že bude muset svůj projev překládat i do angličtiny, mírně nemilé.

Zanedlouho už se ale rozezněly líbivé zvuky strunných i dechových nástrojů a prostorem se nesla příjemná muzika. Zazněly i písně známé našemu uchu jako například „La Cucaracha“. S dalším šálkem lahodné kávy jsme se s úsměvem pohupovaly do rytmu a ujídaly praženou kukuřici. Celý zážitek podtrhávaly dechberoucí výhledy na peruánské Andy, mezi kterými jsme se proplétaly po úzké železnici většinu naší cesty. Pro ještě větší požitek jsme si panorama šly vychutnávat z visutého balkonu. Vyprahlá pustina střídá špičaté vrcholky horky a rozbouřené řeky. Vítr ve vlasech, svěží vzduch, úsměv ve tváři. Vtom ucítím, jak mi na rameno klepe spolucestující z Bolívie a říká: „Mira, mira“. Mé základy španělštiny naštěstí obsahují i sloveso koukat, takže jsem hned pochopila, o co jde. Aby mi to bylo ještě jasnější, prstem mířila skrze prosklená střešní okna vzhůru k vrcholkům hor. V tu chvíli jsem se začala proklínat, že už vážně musím nosit s sebou ty dioptrické brýle. Po chvilce konečně vidím, mezi vrcholky hor se skrývá luxusní hotel, který se doslova kolíbá na špici hor. Bolívanka dodává pouze: „Mucho mucho dinero“, tedy hodně peněz. Já přemýšlím, jak se člověk nahoru k resortu dopraví, z našeho pohledu nebylo vidět jediného možného přístupu. To musí být zážitek...

V momentě, kdy jsem přemýšlela, že bych něco zakousla, se znovu objevila usměvavá stevardka se slovy, že se bude podávat oběd. To jsem ještě nevěděla, že mě čeká delikátní menu o třech chodech a výběr z kvalitního argentinského vína. Předkrm se skládal z chutného lososovitého pstruha a omáčky ze zakysané smetany, následovaný hlavních chodem v podobě šťavnatého obalovaného kuřecího prsa s lokálními houbami a s bramborovým pyré. Já se ale stejně nemohla dočkat dezertu, který je vždy mojí neoblíbenější částí. Smetanový citronový dortík s topingem z tradiční kiwichi předčil má očekávání.

Upíjím polosuché bílé víno a dívám se skrze okna na rozmanitou krajinu. Podívám se na hodinky, do naší cílové cesty zbývá jen necelá hodina. Už? Říkám si v duchu a cestu bych si hned zopakovala. Inca Rail ale ví, jak zpříjemnit i poslední minuty a opět nás stevardky svolávají do vedlejšího vagonu. Čeká nás názorná ukázka, jak se správně připravuje tradiční peruánský pokrm ceviche. Jedná se o syrovou rybu v kyselé limetkové či citronové šťávě. Dle chuti se přidává cibule, kukuřice nebo i chilli. Jako milovnice kyselých pokrmů mě ceviche učarovalo už v Limě, kde ho vřele doporučuji ochutnat, jelikož se jedná o přímořskou oblast a ryby zde budou ty nejčerstvější.  A co by to bylo za lekci vaření bez ochutnávky.

Vychutnávám si lahodné ceviche a vím, že teď už je opravdu konec naší jízdy. Loučím se s ostatními cestujícími, balím svůj batůžek, vcházím na nástupiště v Aguas Calientes vstříc dalšímu dobrodružství. Vždyť už zítra uvidím novodobý div světa!

Text a foto: ©Inka Teschinská 2019

« zpět na seznam Inspirujte se