Když do Jižní Ameriky, tak jedině do Kolumbie. Říká mi intuice. A jak to tak bývá, a vesmír to umí zařídit, zanedlouho mi na stole přistává pozvánka. Řeším a plánuji, co bych tam měla vidět. Moje touha mě táhne tam, kde potkám více místních než turistů. Kam mi sice potrvá déle se dostat, ale odměnou mi budou autentické zážitky a nebudu se mačkat s davy. Tuším, že mě cestou bude provázet vůně kávy a rytmy salsy.
Jsou to už tři roky od doby, kdy jsem Kolumbii navštívila a intenzivně procestovala. Kromě nových pevných přátelství mi z Kolumbie zůstalo v paměti několik silných zážitků.
Návštěva malých místních kávových farem mi otevřela oči, jak trh s kávou funguje. Jak moc musí farmáři pracovat a jak málo peněz z ceny kávy, kterou my platíme, dostávají. Většina místních farmářů se proto soustřeďuje na pěstování a zpracování výběrové kávy, která slibuje lepší budoucnost.
Cartagenu jsem nemohla zažít lépe, než s místními a v salsa baru. Již z dálky bylo jasné, že bar nezeje prázdnotou. Lidé postávali venku, ale pulsující rytmy živé hudby nás vtáhly rychle dovnitř. Ikdyž bylo posezení podél celého baru, židle byly prázdné. Do jednoho všichni totiž tancovali téměř profesionálními kroky salsu. To mě na Kolumbii fascinovalo. Ta přirozenost tance a hudby. Prý pokud muži neumí tancovat, nemají u místních žen šanci. Tancovat se tak všichni rádi učí už od malička, a ti co ne, dohánějí to v pubertě. Cartagena žije v noci a ráno se líně probouzí do nového dne. Obohacena novými zážitky, novými chutěmi rumových koktejlů i novými tanečními kroky jsem se vydala na prohlíku barevných ulic města.
Návštěva malého koloniálního městečka v srdci And, kam jsem se trmácela dvěma leteckými spoji a tříhodinovou cestou autem, mě zahřála u srdce. Poklidné městečko, které má stále původní, dlážděné silnice a malebné bílé domky, mě dokonale přinutilo oprášit španělštinu. Téměř nikdo nemluví anglicky, ani mladá obsluha v místních kavárnách. Barichara je místem, kam cestují Bogoťané na víkendy. A není divu. Městečko bylo vyhlášeno nejkrásnější vesnicí Kolumbie. Úsměv na tváři mi vykouzlil výlet na horském kole po místních, celkem kopcovitých stezkách a také nedaleký rafting. Že by ráj na zemi?
Nejčastěji si vzpomenu na pobyt v deštném pralese v pohoří Santa Maria. Nezapomenu, jak jsem z houpací sítě pozorovala mraky, které se valily přes okolní kopce jako pára nad hrncem. Rychle vyvstaly z údolí, přešly přes okolní srázy. Jejich hustota se měnila každou vteřinu, až jsem skrz ně v jednu chvíli mohla spatřit v dálce nedalé pobřeží. Pamatuji se na kolibříky, které jsem pozorovala každé ráno z postele skrz ohromná okna i na procházku v džungli, kde jsem se doslova prodírala vánočními růžemi a téměř ztratila ve vzrostlých bambusech lemujících naši cestičku.
A místní? Ti jsou plní optimismu a víry, že temnou minulost mají již za sebou. Těší se z maličkostí a jsou hrdí na jejich kořeny a tradice.
Text a foto: ©Klara Valentova 2022 a 2019
