Jak se dá přežít noc ve vraku na Pobřeží koster

Jak se dá přežít noc ve vraku na Pobřeží koster

Jak se dá přežít noc ve vraku na Pobřeží koster 1.8.2019

Pobřeží koster v Namibii je nejméně navštěvovanou částí této země na jihozápadním pobřeží Afriky. Neutichající vítr, chladno, časté mlhy. Silné proudy oceánu a kombinace špatného počasí zapříčinily časté ztroskotání okolo plujících lodí i množství leteckých nehod. Povalující se kostry velryb tu jsou tu ještě z dob velrybího průmyslu. Po celém pobřeží je rozeseto více než tisíce vraků, kdo ví kolik koster a dun písku.

Tuto drsnou a zároveň magickou část Namibie poznávám jen díky tomu, že jedu navštívit novou lodge, jedinou na Pobřeží koster, nazvanou Shipwreck Lodge. Byla otevřena teprve loni a již sklízí úspěchy a ocenění mezi ostatními „hotely“. Dvouhodinová cesta z airstripu v Möve Bay, kde nás vyzvedne náš průvodce, který se nám bude věnovat celé dva dny, utíká rychle. Hned zastavujeme u jedné z několika kolonií tuleňů. „Tato kolonie čítá zhruba dva tisíce jedinců“ začne vyprávět. Pozoruji, jak se někteří vyhřívají na sluníčku, jak někteří plavou a skotačí ve vlnách Atlantiku. „Také jsou ovšem jednoduchou a častou kořistí pro místní pouštní lvi, kteří se sem v poslední době začínají vracet,“ dodává. Lvi jsme tu neviděli, ale kdo si pochutnával na jednom uhynulém tuleni, byl šakal a kormoráni. Po cestě míjíme několik vraků, zrezivělý tank a traktor. Jedeme dál a krajina mění podobu. „Vypadá to tu jako na měsíci,“ vypadne ze mě, jako bych tam už někdy byla. „Ano, to máš pravdu, tady se několik filmů o měsíci opravdu točilo,“ odpoví muž, na kterého jsem se těšila. Je to Peter Allison, známý safari guru a autor tří knížek s povídkami o divočině, který naši skupinku vede. Z měsíční krajiny vjíždíme do písčitého království. Tuším, že se pomalu blížíme.

První vrak konečně spatřím za jednou z tisíce dun. A za prvním je celá řada, uprostřed hlavní budova s restaurací, lounge a terasou. Dřevěné vraky se tyčí na pískovém podloží přesně jako ty opravdové vraky, které jsme před chvílí míjeli. Přemýšlím nad všemi zajímavými hotely, které jsem doposud navštívila a těžko si vybavuji některý, který by zapadl do okolního prostředí jako právě tento.

S klíčem číslo 8 se jdu ubytovat. Jsem opravdu zvědavá, jak to v takovém vystajlovaném vraku vypadá. Každý pokoj je jeden samostatný lodní vrak. Přes malou terasu s posezením vcházím do prostorného, moderně ve dřevě zařízeného pokoje. Je útulný, s velikou postelí i denní pohovkou. Usedám na ní, zadívám se na poušť skrz prosklenou stěnu a pohled mi utkví na vzdáleném bouřícím oceánu. „Tak tohle je prostě bomba“ říkám si. Již jsem v poušti bydlela, ale tohle? Bydlím ve vraku, ale v naprostém luxusu. I koupelna je designová a s výhledy do pouště. Posuvné dveře, které oddělují ložnici od koupelny vypráví historii ztroskotané lodi, které je věnovaný každý pokoj. Moje loď Eduard Bohlen patřící hamburské společnosti ztroskotala v roce 1909 v husté mlze. Její vrak se nyní nachází několik set metrů od pobřeží směrem do vnitrozemí.

Pro odpolední program si vybírám jízdu na čtyřkolkách. Časově je vše perfektně naplánované. Vyjíždíme a slunce je již nízko nad obzorem. Užívám si svoji první jízdu. Dokonce se nechávám vyhecovat a sjíždím i nemalé duny. Dostávám pochvalu i od zkušených jezdců ve skupině jako je Peter. Adrenalin roste a jízdu si užívám čím dál tím víc. A najednou se okolní písek zbarví do zlatavé barvy. Otáčím se, a jedu přímo proti zapadajícímu slunci. Zastavím, a užívám si momenty, které mi nikdy nezevšední. Ty chvíle, než slunce zapadne za oceán, i naprostou samotu s pocitem svobody. Po náročném dni se musím trochu upravit na večeři. V sprše si vymývám z vlasů zbytky písku od silného větru a přitom koukám skrz kulaté „lodní“ okénko jak obzor tmavne. Jasná noc plná hvězd mi svítí na cestu do hlavní budovy, kde mě čekají ostatní na večeři. Vyprávíme si dojmy a zážitky z prvního dne a notujeme si, jak tu dobře vaří. Jsem zvědavá, co tu na náš čeká zítra. „Nevypadá to, že by tu ještě mohli něčím překvapit,“ říkám si. Zvlášť, když náš zítřejší výlet je směrem do vnitrozemí.

Pobřeží lemuje několik suchých koryt řek, které se velmi zřídka naplní vodou. Celoroční přísun vody jim ale dává podzemní voda. Chystáme se na výlet do údolí řeky Hoarusib. Na dno koryta řeky se dostáváme krátkou cestou přes duny, které musíme zdolat terénními vozy. Necháváme se svézt pískem až na samé dno údolí. Peter a s dalším hostem výletu si jízdu po duně užívají ze sedadel, která jsou přimontována na střeše jeepu. Jakmile se rozjedeme korytem vyschlé řeky, zahlédnu zelenou trávu a u ní stádo oryxů a šakaly. Fotím a povedenou fotku šakala si prohlížím v detailu. „Hele, má mokrý kožich!“ volám na ostatní. Dokola se rozhlédnu, ale po vodě ani památky. Jedeme dál a údolí se zelená čím dál tím víc. Už mi dochází, odkud si šakal mířil. Podél skal se objevují tůňky s vodou. A samozřejmě další oryxy a další šakali. Za další skálou se duny a granitové skály proměňují v jílovité věže. Jsme v místě, které je druhé nejsušší na zemi hned po poušti Atamaca v Jižní Americe. Nespadne tu prý více než 10mm srážek za rok. Průvodce hned dodává: „Pokud by pršelo více, všechny tyto majestátní věže by se zbortily.“ Vylézám z auta a osahávám strukturu. Kousek se odlomí a v dlani mi zůstane prach. Začíná mi docházet, jak křehká tato část světa je. Jak všechno do sebe zapadá, má svůj význam a je na sobě závislé. Nejen svět zvířat, ale i krajina. Po cestě zpět stavíme na západ slunce a přiťukáváme si koktejlem na skvěle prožitý další den. Je to poslední večer a tak si zpět v lodgi dopřáváme plné výtečné 3-chodové menu i s aperitivem, lahví vína i digestivem. Na chvíli k našemu stolu usedá i manažer a spolu s Peterem se předhánějí v tom, kdo bude mít vtipnější historku. Samozřejmě vyhrává Peter, jehož historky jsou někdy až těžko uvěřitelné. Po zábavném večeru se příjemně unavená odebírám do vraku.


Budík mě probouzí včas. Mám již sbaleno a tak pospíchám na výtečnou kávu s nejlepším domácím croissantem na mé africké cestě. Zabalená v péřovce si snídani vychutnávám na hlavní terase a kochám se pohledy na poušť a oceán. Užívám si poslední momenty této neopakovatelné atmosféry uprostřed dokonalých ztroskotaných lodí a cítím se výjimečně. Že jsem jedna z hrstky lidí, kteří se na toto magické místo mají možnost podívat.

Text a foto: ©Klara Valentova 2019

« zpět na seznam Inspirujte se